Z deníku investorky, aneb Jak podnikat
a nezbláznit se

„Dělejte byznys, ale neberte se moc vážně". Za 25 let v byznysu jsem zjistila to, co miliony lidí přede mnou. Život je jízda nahoru a dolů. A v podnikání to platí dvojnásob.

Nakladatelství: ALBATROS, Bizbooks

chcete si přečíst pár kapitol?

abyste věděli, jestli vás to bude bavit...

Jak zatočit se strachem

Strach jsem zažívala v době svých podnikatelských začátků, měla jsem panickou hrůzu z mluvení na veřejnosti. Byla to hrůza, která mě paralyzovala. Noc před vystoupením jsem nemohla spát a bylo mi zle. V momentě, kdy jsem měla předstoupit před lidi (myslím tím například dva lidi), a začít mluvit mi docházel vzduch v plicích a nemohla jsem dýchat. Srdce mi tlouklo tak, že to muselo být slyšet i venku na ulici a chytaly mě křeče do čelistí. Něco a nějak jsem ze sebe vysoukala, ale myslím, že posluchači trpěli víc než já a bylo jim za mě trapně. Moje úžasná, americká kolegyně (která měla od útlého dětství ve škole předmět rétorika) řekla: „Žádná sláva, ale příště to bude lepší.“ „Jak lepší? Právě jsem málem prodělala infarkt, srdeční zástavu, smrt udušením a budu to zkoušet příště? Ani náhodou!“

A to jsem se mýlila. Zkusila jsem to ještě mnohokrát. Ještě mnohokrát jsem se třásla strachy, zkoušela nervy tišící léky, sklenici vína, půl litr piva, a nakonec jsem to překonala. Dneska už se nezajíkám a srdce mi tluče jen občas.

Snad jen jedna rada, když dovolíte, pokud stojíte před zrcadlem a křičíte „mám strach, protože jsem si půjčil(a) od lichvářů milion a pokud ho nesplatím do dvou měsíců, nejspíš mi seberou střechu nad hlavou“, chápu, že se bojíte, já bych byla strachy bez sebe. Bude asi lepší, když si od lichvářů půjčovat nebudete, protože v tomto případě byste mohli skončit pod mostem a toho se bojí skoro každý.

Dopis vlastnímu strachu

Strachu,
(samozřejmě nepíšu drahý, ani milý ani vážený, to dá rozum)

Píšu ti protože tě mám. Mám tě, téměř každý den, a často už dopředu, někdy dokonce ani nevím proč, ale prostě tě mám. Sedíš mi v žaludku a evidentně se nemíníš nikam hnout, proč taky, když mě znova a znova vždycky tak pěkně vyděsíš.  Často se ti povede mě odradit od věcí, které bych klidně zvládla, ale díky tobě se o ně ani nepokusím, protože tě mám. Pochopila jsem, že tady prostě budeš, i kdyby čert na koze jezdil. Pochopila jsem, že se tě nezbavím, těžko tě chytit pod krkem, když žádný nemáš. Těžko tě nakopnout do zadku, když žádný nemáš (alespoň myslím). Tudíž buď si tu, dřep si tu, tetel se blahem, že se tě nemůžu zbavit. Budu prostě dělat, jako bys nebyl. Občas ten souboj prohraju, protože máš rafinovaný metody, jak o sobě dát vědět.

PS1. Přečtěte si knížku Bůh chodí po světě vždycky inkognito, nebojte se, není to biblické čtení, naopak moc pěkná knížka o tom, jak nedělat ze strachu vědu.

Můžeš mě děsit, můžeš mě lekat, můžeš se mi škodolibě chechtat, můžeš o mě pochybovat, zrazovat mě, vymýšlet strašidelný teorie, proč to nedopadne, všechno zkrachuje a nic nevyjde tak, jak má. NO A CO? Vlez mi na záda, zalez, táhni, zmiz (případně nasaďte i silnější kalibr.) Přijímám fakt, že tu jsi, že se tě nejde zbavit a že je za jedny peníze, jestli se člověk bojí nebo ne. Od teď konec. Žádný rochnění v hrůze, co bude. A co s tím uděláš? Nic. Sice jsi, ale nikam neodejdeš, nemáš nohy. Nic mi nesebereš, nemáš ruce. Nic nevymyslíš, nemáš hlavu. Pořád jen ten otřepanej, starej strach, žádný inovace, žádný aplikace, nemáš ani web, ani mobil, a jestli jsi do teď vystačil s BUBUBU, tak to už je dneska milej zlatej over.
Margareta 

P.S.2 Ten nápad není z mé hlavy, ale z hlavy Elizabeth Gilbert, autorky Jíst, modlit se a milovat (v originále Eat, pray and love), její podcast Magic lessons byl moc fajn (bohužel, protože po dvou letech se na natáčení podcastu prostě vybodla). 


Polštáře, kam se podíváš, aneb příbuzným nic moc neprodáte

Jedním z mých podnikatelských pokusů byly polštáře. Miluju polštáře na gauči, když se do nich krásně zaboříte s dobrou knížkou. A protože jsem na českém trhu moc hezkých polštářů nenašla (no tak jo, bylo to na začátku devadesátých let), řekla jsem si, že bych je mohla prodávat já. Moji milí příbuzní mě ujišťovali, že polštáře si koupí určitě každý. Mám slabost pro krásné látky, ovšem něco ušít, to je jiná. K vrcholům mé krejčoviny patří přišitý knoflík a zkrácení kalhot, které jsem málem přišila synovi k noze. Tudíž jsem našla švadleny, vysvětlila, co si představuju, nakoupila látky, třásně, zipy a nechala ušít polštáře, najala profesionální fotografku, kamarád udělal web (za peníze, i kamarád musí jíst) a čekala na zákazníky (nebyl ještě Facebook, nebo možná byl, ale já o něm nevěděla).

Myslela jsem si, že prostě založím web a lidi mě najdou. Omyl. Nikdo nevolal a já měla na skladě sto a více polštářů. Uspořádala jsem rodinou prodejní akci. Všichni dorazili, polštáře obdivovali a každý si jeden koupil. Měli strach si nic nekoupit, ani moc nebrblali, přestože polštáře nebyly žádná láce. Usoudila jsem, že jsem na dobré cestě a s polštáři udělám díru do světa. Nic. O Vánocích jsem obešla opět rodinu a každému vnutila další polštář, brblali, tak dostali slevu. Zkrátím to. Polštáře mají v naší rodině úplně všichni. Ještě dlouho se báli přijít na návštěvu nebo mě pozvat. Přišla bych s polštáři. I my je máme úplně všude, i tam kde byste je nečekali. Dva v koupelně, jeden na polici na WC, dva v předsíni, na každé židli, na gaučích, v kuchyni, na zemi… 

P.S. Chcete-li vyzkoušet prodejnost svého produktu či služby, zkuste prodat úplně cizím lidem. Buď koupí nebo odmítnou, nic osobního, čistý byznys.

Confidentiality smlouva neboli endéáčko 

V případě, že rozjíždíte byznys, jste na začátku a jdete investora žádat o peníze, řešíte co ještě říct a co už neříkat, abyste neprozradili všechny tajnosti svého nápadu. Je to delikátní věc.

Velmi těžko se říká: „Dobrý den pane investore, rád bych vás požádal o investici do byznysu. Ovšem než vám řeknu, o jaký byznys se jedná, kdybyste prosím tady podepsal, že nikde, nikomu a za nic na světě neřeknete, o čem to je, ani si nikdy nezaložíte nic podobného.“ Je velká šance, že vás investor pošle do háje. Přiznám se, že až na výjimečné případy smlouvu o mlčenlivosti nepodepisuju (nemluvím tu o prodeji zajetých firem).  Při počtu byznys plánů, které dostávám, bych jednak nic jiného nedělala, nemohla bych už nikdy v životě podnikat v žádném oboru a navíc se řídím heslem (podobně jako většina kolegů, které znám), že krást se nemá, ani v případě nápadů a byznys plánů. Líbí se mi, jak to řeší řada lidí, která do mailu připojí stručnou a slušnou větu: "Považujte prosím informace v tomto mailu (byznys plánu, prezentaci…) za důvěrné." Nikoho to neurazí a vzkaz mezi řádky je jasný: „Prosím, nevytrubovat do světa a nekopírovat.“

P.S. Kdyby vás někdo zaskočil výrazy jako je NDA (non-disclosure agreement) nebo confidentiality agreement, vězte, že je to zase jen stará dobrá smlouva o mlčenlivosti.

Zakoupit u ALBATROS MEDIA

Zakoupit u ALZA.cz

Městská knihovna v Praze