Kdy jste naposled udělali něco poprvé?

Tuhle otázku jsem nedávno položila na workshopu pro mezinárodní firmu s názvem „Aby nás to pořád bavilo.“

Řeč byla o zkušenostech. Nedají se naučit, ani koupit a nahradit taky ne. Jenže…, víte kdy se ze zkušeností stane past?

Když se do cesty postaví ego.

„Tohle už znám.“

„Tohle jsem už zažil(a).“

„Vím přesně jak to dopadne.“

„Takhle jsme to dělali vždycky.“

Jedeme na autopilota. Proč bych to dělal(a) jinak, přece nebudu znova začátečník, nebudu ukazovat, že něco neumím, nedej Bože to dělám poprvé a mohl(a) bych to zvorat.

A co moje důstojnost. Nejsem už na to starý(á)?

Nečekám jízdu na snowboardu, na vodních lyžích nebo parašuting, i když …

Ale přece jen, čekám něco. Třeba psát si občas deník. To že se to jmenuje deník neznamená, že si na sebe ušijete bič každodenního psaní.

Nebo začal(a) jsem si nahrávat nápady, poznámky, postřehy, zážitky do telefonu.

Naučil(a) jsem se trochu vibecoding (nebo aspoň tuším o co go).

Naučil(a) jsem se říkat ne.

A pak jsem položila otázku, která mě bavila nejvíc:

Kdyby vaše současná pracovní role zítra přestala existovat, co by z vás zůstalo?

Ne funkce. Ne vizitka. Ne cedule na dveřích kanceláře.

Vy. Jenom vy.

Co vám dává hodnotu, důstojnost? Bez funkce, bez titulu. Jen s jmenovkou „Já“.

A úplně na konci workshopu jsem požádala, aby si každý představil dalších 12 měsíců života jako název knížky.

Jak by se jmenovala?

A pak začaly padat tituly knih, co v knihkupectví nekoupíte.

A v každém titulu knížky byl posun, změna, odvaha, další krok. No, „Dva roky prázdnin“ je trochu radikální, a navíc mám pocit, že by to byla trochu nuda.

Není nutný plánovat deset let dopředu, obzvlášť dneska. Ale důležitý je nepropadnout pocitu, že už všechno víme.

A co jste za posledních 12 měsíců udělali poprvé vy?

P.S. Já jsem se poprvé stala malířkou pokojů a vymalovala stěnu v naší zimní zahradě, a tak trochu fušuju do vibecodingu, ale fakt jen trochu.