Strachu,
(samozřejmě nepíšu drahý, ani milý ani vážený, to dá rozum)

píšu ti protože tě mám. Mám tě, téměř každý den, a často už dopředu, někdy dokonce ani nevím proč, ale prostě tě mám. Sedíš mi v žaludku a evidentně se nemíníš nikam hnout, proč taky, když mě znova a znova vždycky tak pěkně vyděsíš.  Často se ti povede mě odradit od věcí, které bych klidně zvládla, ale díky tobě se o ně ani nepokusím, protože tě mám. Pochopila jsem, že tady prostě budeš, i kdyby čert na koze jezdil. Pochopila jsem, že se tě nezbavím, těžko tě chytit pod krkem, když žádný nemáš. Těžko tě nakopnout do zadku, když žádný nemáš (alespoň myslím). Tudíž buď si tu, dřep si tu, tetel se blahem, že se tě nemůžu zbavit. Budu prostě dělat, jako bys nebyl. Občas ten souboj prohraju, protože máš rafinovaný metody, jak o sobě dát vědět.Můžeš mě děsit, můžeš mě lekat, můžeš se mi škodolibě chechtat, můžeš o mě pochybovat, zrazovat mě, vymýšlet strašidelný teorie, proč to nedopadne, všechno zkrachuje a nic nevyjde tak, jak má. NO A CO? Vlez mi na záda, zalez, táhni, zmiz (případně nasaďte i silnější kalibr.) Přijímám fakt, že tu jsi, že se tě nejde zbavit a že je za jedny peníze, jestli se člověk bojí nebo ne. Od teď konec. Žádný rochnění v hrůze, co bude. A co s tím uděláš? Nic. Sice jsi, ale nikam neodejdeš, nemáš nohy. Nic mi nesebereš, nemáš ruce. Nic nevymyslíš, nemáš hlavu. Pořád jen ten otřepanej, starej strach, žádný inovace, žádný aplikace, nemáš ani web, ani mobil, a jestli jsi do teď vystačil s BUBUBU, tak to už je dneska milej zlatej over.