Říct někomu, že má smůlu se dá různě. S nepříjemným pocitem jsem se sunula k pokladně. V koši brambory, unavenou cibuli a láhev vína (měla jsem fakt perný týden). Seděla tam paní pokladní, důchodkyně. Místo cibule mi namarkovala pistácie. Já věděla, že s tou cibulí budou problémy. Pokladní zavolala s omluvou další MANAŽERKU. Jestli první manažerka byla ubohá hlupačka, tahle spadala do kategorie příšerná fúrie. Nadutá, nepěkná osoba, jménem Jaroslava (měla jmenovku) pyšnící se manažerským majestátem. Jestli má ten provinční supermarket představenstvo nebo alespoň dozorčí radu, Jarka je určitě v čele obou těchto orgánů. Sjela pokladní, která by věkem mohla být její babičkou. Krčila jsem se, a v hrůze čekala, že si mě taky podá. Že já blázen jsem radši nebyla zticha a nezaplatila za pistácie. Teď mě určitě Jaruna vyvleče za ucho ven. Z obchodu jsem odjela jak spráskaný pes. Co jsou všechna nebezpečí světa, laviny, požáry, krupobití proti obyčejné lidské blbosti.