Jedním z mých prvních podnikatelských pokusů byly polštáře. Miluju polštáře na gauči, když se do nich krásně zaboříte s dobrou knížkou. A protože jsem (kdysi) na českém trhu moc hezkých polštářů nenašla, řekla jsem si, že bych je mohla prodávat já. Moji milí příbuzní mě ujišťovali, že polštáře si koupí určitě každý. Mám slabost pro krásné látky, ovšem něco ušít, to je jiná. K vrcholům mé krejčoviny patří přišitý knoflík.

Tudíž jsem našla švadleny, vysvětlila, co si představuju, nakoupila látky, třásně, zipy a nechala ušít polštáře, najala profesionální fotografku, kamarád udělal web (za peníze, i kamarád musí jíst) a čekala na zákazníky (nebyl ještě Facebook, nebo možná byl, ale já o něm nevěděla). Myslela jsem si, že prostě založím web a lidi mě najdou. Omyl. Nikdo nevolal a já měla na skladě sto a více polštářů. Uspořádala jsem rodinou prodejní akci. Všichni dorazili, polštáře obdivovali a každý si jeden koupil. Měli strach si nic nekoupit, ani moc nebrblali, přestože polštáře nebyly žádná láce. Usoudila jsem, že jsem na dobré cestě a s polštáři udělám díru do světa. Nic.

* Kapitola z mé knížky "Jak podnikat a nezbláznit se"
aneb Z deníku investorky

O Vánocích jsem obešla opět rodinu a každému vnutila další polštář, brblali, tak dostali slevu.

Zkrátím to. Polštáře mají v naší rodině úplně všichni. Ještě dlouho se báli přijít na návštěvu nebo mě pozvat. Přišla bych s polštáři. I my je máme úplně všude, i tam kde byste je nečekali. Dva v koupelně, jeden na polici na WC, dva v předsíni, na každé židli, na gaučích, v kuchyni, na zemi…

P.S. Chcete-li vyzkoušet prodejnost svého produktu či služby, zkuste prodat úplně cizím lidem. Buď koupí nebo odmítnou, nic osobního, čistý byznys.