Rozhovor ve VOGUE Leaders
VOGUE Leaders, listopad 2022
Existuje síť nezávislých byznys konzultantů, jste s se svými kolegy v zahraničí ve spojení?
Formální sítě poradců a konzultantů existují zejména v zahraničí a řada mých kolegů je členy těchto formálních skupin. Ale je možné jít i neformální cestou, kontakty vznikají přirozeně, postupem času. Jak se rozvíjí vaše kariéra, budujete kontakty s kolegy, s nimiž jste spolupracovali na projektech nebo s těmi, kteří v transakcích zastupovali druhou stranu, ale byla to oboustranně dobrá zkušenost. Pohybuji se na poli M&A, neboli fúzí a akvizic a přiznám se, že spíš než konference mám ráda neformální, osobní kontakty. Některé projekty konzultuji s mou kolegyní, bývalou obchodní partnerkou v poradenské firmě CEAG, kterou jsme společně založily. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem ji na začátku své kariéry potkala. Nevoláme si pravidelně, ale jsme v kontaktu, je takovým mým mentorem.
Takže podobně jako psychiatři musejí mít svého terapeuta, tak vy také musíte mít svého mentora?
Ne že bychom vysloveně museli, ale konzultovat s druhými je vždy přínosné. Mám dva mentory – jednoho Čecha a zmíněnou Laurie Spengler. Probíráme společně některé obchodní aspekty transakcí, bavíme se o tom, co se děje na trzích, jaké jsou nové trendy. Laurie nyní pracuje ve Velké Británii a Spojených státech a to, co je aktuální na těchto trzích obvykle s mírným zpožděním dojde k nám. Jsou to pro nás obě velmi inspirativní debaty. Probírala jsem s ní také velkou změnu, pro kterou jsem se ve svém profesním životě rozhodla, což byl přechod na volnou nohu. Nezastírám, že to byl poměrně zásadní krok, protože mi bylo 54 let a to je věk, ve kterém podobné věci ‘hodné holky’ už nedělají. Laurie je takový můj sparing partner, jsme na stejné vlně,
Jaké portfolio klientů nyní na volné noze máte?
Velmi široké. Na jedné straně se věnuji začínajícím podnikatelům, kteří sbírají odvahu udělat první krok a tam razím heslo, že živnost je také v pořádku. Žijeme ve světě, v němž lehce vznikne zdání, že všichni řeší globální byznysy a házejí miliardovými sumami, ale pro mne je nesmírně sympatický „obyčejný“ živnostník, který našel odvahu a šel do toho. Podnikání není jen o mobilních aplikacích, ale i o běžných každodenních produktech a službách a ty jsou obvykle lokální. Pohybuji se také mezi mladými lidmi - studenty na NEWTON University, kde vedu NEWTON Business Accelerator, což je velmi osvěžující. V neposlední řadě spolupracuji s velkými společnostmi, kde se věnuji obchodní strategii. A poslední skupinu mých klientů tvoří ti, kdo chtějí prodat svoji firmu, nebo naopak nějakou koupit. Záběr je to široký, ale navzájem vlastně docela dobře propojený.
A co se týká genderového rozložení?
Začínající podnikatelé, kteří poptávají mé služby, jsou ve většině případů ženy, často mého věku. Oslovuje je asi můj vlastní příběh. U studentů je to mix půl na půl a klienti hledající investory pro své firmy, to jsou z 90% muži.
Jak se takoví investoři shánějí? Musí jich být přeci jen omezené množství. Hledáte je i v zahraničí?
Záleží na tom, pro jakou fázi byznysu hledáte investora. U začínajících firem, tzv. startupů nejspíš hledáte angel investora, který je ochoten investovat své peníze v rané fázi projektu. Stále platí, že na trhu je více peněz než kvalitních projektů, ale investoři si samozřejmě vybírají a někdy je poměrně obtížné se k tomu správnému investorovi dostat. Ale znáte to, nic není nemožné. Je to o trpělivosti a vytrvalosti, mnohdy vás několik investorů odmítne, než se podaří najít toho pravého. A právě v tom spolupracuji s podnikateli, kteří hledají investora. Je potřeba posoudit, zda je projekt vůbec vhodný pro investici a hledání investora není mařením času, připravit prezentaci projektu a případně oslovit investory, s kterými jsem v kontaktu. Většinou řeším nabídky s tuzemskými investory, na trhu je řada úspěšných podnikatelů, kteří prodali své firmy mají volné peníze, chtějí zúročit své zkušenosti a dál zůstat v byznysovém světě. Ale působí zde i řada aktivních investorů, kteří se pohybují v regionu celé střední Evropy.
Existují rozdíly v podmínkách nebo v okolnostech u nás a na západním trhu, které podnikatelé musí splnit, aby o ně investor projevil zájem?
Základní princip je všude stejný. Byznys musí dávat obchodně smysl a zakladatel by měl být ‘štika’ neboli mít odhodlání. Zvlášť v počátcích investor investuje víc do osobnosti zakladatele a jeho schopnosti prodat byznysovou budoucnost. To rozhoduje víc než skvělý produkt. Můžete mít skvělý produkt a neschopného zakladatele a pak je velká pravděpodobnost, že se nic nestane. Ale když máte průměrný produkt a zakladatele, který má energii, drive a je ochoten projekt do roztrhání těla tlačit dopředu, je to slibná kombinace.
V čem nejčastěji mívají mylná očekávání mladí investoři a v čem ti starší?
Když se jedná o investora vyššího věku, dokáže již velmi dobře odhadnout osobnost zakladatele a potenciál projektu. U mladších investorů hrozí, že příliš dají na emocionální rozhodnutí, přecení své síly, zaslepí je ego a ambice.
Zainvestovala jste někdy do projektu, který jste mentorovala?
Ano, do dvou projektů jsem investovala finančně v oblasti travel byznysu, ale nebavíme se o řádech milionů. Do jednoho jsem investovala formou kapitalizace svých služeb, jednoduše jsem si nevzala odměnu za své konzultační služby. Čas považuji za velmi hodnotnou komoditu.
Kdy jste se ve svých byznysových odhadech nejvíc spletla?
Je to už hodně dávno a šlo o zklamání osobní, v jednom člověku, který byl velmi schopný lhář a manipulátor. To byla velké lekce, od té doby jsem už méně naivní a méně Matka Tereza – zachránce. Tehdy právě nad ráciem zvítězily emoce a nedopadlo to dobře, protože ten člověk toho využil. Pocit zneužití a psychická újma se rovnala té finanční. Přestože jsem skalní optimista, tehdy jsem se téměř zhroutila.
Vyvstala vám v hlavě někdy myšlenka, že byste chtěla skončit a změnit obor?
Ano, v tomto momentě jsem si říkala: skončím a najdu si nějaký hezký charitativní projekt, tvrdý byznys ponechám jiným. Jenomže mi to vydrželo jen chvíli. Druhý takový moment přišel v době finanční krize v letech 2008/2009, kdy se trh otřásal v základech, firmy sahaly k úsporám, drasticky nám klesl obrat, museli jsme ve firmě sáhnout do rezerv, osekávat náklady, a to jsou chvíle, kdy si říkáte „Mám já to zapotřebí?“
Život bývá sinusoida. Kdy jste naopak prožívala nebo prožíváte pocity největší euforie?
Když se povede celá transakce. Přijde za vámi klient a řekne: Dvacet/třicet let mám firmu a chci ji prodat. Na vás je zjistit, jestli je prodejná, komu a za kolik, nastrukturovat prodej, zkoordinovat celý prodejní proces a pak přichází vrchol, kdy se všichni sejdete, podepíše se smlouva, převedou se peníze a všichni jsou spokojení. Jeden dobře prodal, druhý dobře koupil. Další pocit zadostiučinění přichází s tím, když někomu pomohu v začátku. Klidně paní z malého města, která si myslí, že na to začít s podnikáním nemá, chybí ji odvaha a vám se povede ji postupně dovést až ke startu úspěšného podniku, obvykle právě té malé živnosti.
Jaký z projektů vás za poslední dobu překvapil?
Místo nějakého konkrétního musím zmínit, jak mě v NEWTON business akcelerátoru těší vidět projekty dvacetiletých, zodpovědných mladých lidí. U některých mne ta dospělost a profesionalita až překvapuje, není to vždy samozřejmost. Mohu jmenovat například Basefound, projekt dvou kluků, kteří chtějí uspět s designovými bezdrátovými nabíječkami na mobilní telefony a dalšími technickými vychytávkami. Je radost s nimi pracovat a jakou radost teprve musí mít jejich rodiče, říkám si!
Co vaše dvě děti, pomamily se, jsou to podnikatelské duše?
Ano, dcera i syn podnikají. Sice říkají, jak jsem byla přísná máma s velmi vysokými nároky, ale mám docela fajn výsledky (smích). Byznys probíráme společně, ale někdy jsou brutálně upřímní, i když je o to člověk nežádá.
Co byste poradila všem rodičům? Jak by měli v dětech rozvíjet finanční gramotnost?
V Čechách vládne názor, že musíme děti do dospělosti materiálně zabezpečit. Můj názor je, že nejlepší výbava pro ně je, když jim dáme hezké dětství, pocit, že stojíme o jejich názory, i když jsou malí, a když jim umožníme dobré vzdělání. Pokud na to máme finanční sílu, tak nejlépe v zahraničí. Nesdílím představu, že jim musíme zanechat auta, byty, pozemky. Když je dobře vychováme, jsou naše děti vlastně takovým naším aktivem, nenechají nás ve stáří smutné a samotné. Někdy je samozřejmě těžké dětem cestu neumetat, obzvlášť, když tu možnost máme, ale je to kontraproduktivní. Děti se pak neumějí ve světě porvat, nemají duševní stabilitu a sílu. A slabí jedinci to dnes mají těžké.
Za dobu vaší kariéry došlo k překotné digitalizaci. Jak moc ovlivnila vaši práci?
Přiznám se, že online svět mám ráda, zvlášť sociální sítě mi připadají jako úžasná věc. Tak jak se dostávám víc do veřejného prostoru, dostávají se mé názory a zkušenosti k více lidem, kterým mohou pomoci nebo je inspirovat. Budovat komunitu lidí, kteří smýšlejí podobně, chtějí slyšet mé názory, a naopak sdílet své postřehy mi dělá radost a navíc je to pro budování osobní značky velké plus.
Jakou z platforem máte osobně nejraději?
Kdybyste se zeptala mých dětí, tak vám řeknou: „naše šílená matka je všude“. Mám ráda Instagram i LinkedIn a sbírám odvahu k TikToku. Každá ta síť se vyvíjí, třeba se za rok objeví nějaký nový fenomén a jiný zmizí, třeba jako se rozplynul Clubhouse, který byl podle mne výborný. Lidé jsou dnes na Twitchi, Patreonu a řadě dalších sítí, možností je tolik! Jednu obrovskou nevýhodu to však má. Platforem je víc a víc, ale času stále stejně.
Podcast vás neláká?
Ne, nemám potřebné technické schopnosti, a navíc už funguje dost kvalitních. Poslouchám podcasty moc ráda a k mým nejoblíbenějším patří Kecy & politika Petrose Michopulose a Bohumila Pečinky, což je fenomén, investiční podcast Vojty Žižky a Historie očima Martina Kováře.
Jak jinak trávíte volný čas? Váš manžel je operní pěvec, což je profese na hony vzdálená té vaší. Máte vůbec nějaké společné zájmy?
Příští rok spolu budeme 40 let, a naopak je moc fajn, že každý jsme z jiného světa. Podle mne je to základ našeho spokojeného manželství, společně s tím, že jsme oba velkorysí a neuzurpujeme si tohoto druhého, nikdy jsme nechtěli toho druhého měnit k obrazu svému. Akceptovali jsme, že já jsem větší pragmatik a on zase totální bohém. S manželem jsem při jeho aktivní kariéře dost cestovala při jeho zahraničních angažmá. Často jsme cestovali i s dětmi, bylo to náročné i úžasné období. Dodnes rádi cestujeme, máme rádi dobré jídlo a víno.
Co byla vaše největší investice do sebe samé?
Byla to chvíle sebe-uvědomění. Souvisí to s mým dětstvím, které nebylo vždy úplně jednoduché. Vyrůstala jsem v době, kdy se odlišnost moc nenosila. I když je moje rodina úžasná a doma bylo vždycky hezky, tam venku „foukalo“. A to mne mohlo srazit nebo posílit, vyrostla ze mě bojovnice. Zlom nastal v roce ’89, kdy mi bylo 24 let a mohla jsem chytit příležitosti za pačesy. Prarodiče mne naučili cizí jazyky, německy a anglicky, měla jsem tak před ostatními náskok. Začala jsem pracovat pro zahraniční firmy a v nich zjistila, že tam nikoho nezajímá, jestli jsem taková nebo maková. To bylo osvobozující. Další investice do sebe samé je příběhem mých vlasů. Zhruba do 45 jsem si je rovnala, chtěla jsem být méně nápadná, ty černé kudrnaté vlasy, to je hodně africký, expresivní atribut. Nemělo to nějaký konkrétní důvod nebo podnět, jednoho dne jsem si prostě řekla Končím! Ztratila jsem potřebu dělat ze sebe někoho jiného, stylizovat se do své vlastní iluze, najednou jsem chtěla být pravdivá, skutečně sama sebou. A třetí investicí je čas s mojí rodinou.
Když jsem si pročítala vaše rady, co podnikatel musí připravit, aby získal investora, narazila jsem na pojem pitch deck. Jak by taková krátká prezentace vypadala, kdybyste měla vystihnout vlastní život? Co byste vypíchla?
Zaprvé: ošklivé kačátko, které se prodralo do světa s počátečním velmi nízkým sebevědomím. Kačátko, pro které byli důležití tři lidé - mí prarodiče, bez kterých bych nikdy nebyla tam kde jsem; můj manžel, který mne vytáhl z šedivého světa do světa kumštýřů, v němž vypadat jinak je cool; a pak americká byznys partnerka. Bez nich bych nebyla Margaretou Křížovou, jakou jsem dnes.
Zadruhé: nabytí sebevědomí
Zatřetí: vstup do druhé půlky života, budeme-li tedy předpokládat, že se dožiji sta let. Ten posun mě baví, i když fyzično neošálíme, hlava umí dělat divy a dodat energii celému tělu. Mít otevřenou mysl a pozitivní pohled na svět, to mi pomáhá udržovat si pocit, že nedělám práci pro peníze, ale pro radost a až pak pro peníze.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Až uvidím svého vnuka, až budeme mít u nás doma kolem velkého stolu společný oběd, až pojedeme s manželem někam za sluncem a teplem. Také že příští týden půjdu na manželův koncert, protože i když mne občas naštve, když ho slyším zpívat, vždycky mu všechno odpustím. Těším se prostě na malé věci a na malé radosti.
Danica Kovářová, VOGUE Leaders, listopad 2022