Po castingu v létě loňského roku vstupuju do chrámu České televize na Kavčích horách, studio 1. Začíná natáčení pořadu Máme na to.

V maskérně ze mě udělají za čtyřicet minut krasavici. A nasadí mi štít. To mám jako bonus, ale pořád lepší, než točit v roušce. 

Pak vyrážím směr kostymérna. Vybírá se oblečení. Netušila jsem, že oblečení v České televizi vybírá kostýmový výbor. Předsedkyní výboru je kreativní producentka, ta je fakt „vostrá“. Místopředsedou výboru je režisér, ale nenechte se mýlit, i když je místopředseda, má rozhodující hlas. Moderátor má v kostýmovém výboru asi stejnou funkci, jako zapisovatel na schůzi. Musí se zúčastnit, ale hlasovat teda rozhodně nemůže. 

Navíc jsem netušila, že všechny kostýmy ze skladu v České televizi jsou pro účinkující, co váží 25 kilo i s postelí. Já teda vážím víc. Tudíž pro mě přichází v úvahu v podstatě jenom kostým Haliny Pawlowské nebo Nadi Konvalinkové. Mívala jsem je obě moc ráda. 

Jedeme dál. Začíná natáčení. Míří na mě několik kamer. Je to honička, protože musím koukat střídavě do „dvojky“, „trojky“, nejhorší je „čtyřka“ co pluje studiem na jeřábu. Čtyřku nemám ráda, což je režisérovi dost jedno. Vůbec zjišťuju, že režisér přísně vládne všemu a všem. Je to matoucí, protože se mile usmívá a vůbec se zdá být přívětivý, ale... Mám pro režiséra přezdívku, zatím ji zná jen ON a kreativní producentka. Protože režisér má vždycky pravdu, usmívám se, i když mi po šesté mile říká „Tak Margareto, bylo to fajn, ale sjedeme to ještě jednou. Margareto, dejte do toho víc energie. Teď nám spadnul řemen a není to ono. Dejte do toho úsměv. Narovnejte se. Díváte se do špatné kamery. Ááá zvesela!“ Dělám jakoby nic, ale ve skrytu duše čiré zoufalství a ta přezdívka…

Konečně je pauza. Jsem v natáčení nováček a tak netuším, že o pauze se musím odpojit od portu/mikrofonu. A tak odejdu na toaletu i s mikrofonem a všichni v režii jsou tak trochu se mnou. Jsme si od té chvíle rozhodně blíž. 

O pauze je taky čas na oběd. Kdybych byla televizní mazák, věděla bych, že si v televizní kantýně musím dávat výhradně bramborovou kaši, omáčku nebo rýži. Jsem začátečník a tak si dávám hovězí maso. Chyba! Zkuste ukrojit kus hovězího malým bílým plastovým nožíkem. Smůla, jsem bez oběda. Na konci natáčení už hlady skoro nevidím. O to víc se na place snažím, ať se to nemusí vracet a láskyplně myslím na banán, co mám v kabelce…

Chybami se člověk učí. Teď už si nosím vlastní příbory a na 00 chodím zásadně bez portu. 

Ale i přes to všechno mě to baví, je to velká výzva – jak se v „odborných kruzích“ říká, prostě je to mazec, paráda a úžasná věc.
Kdyby se vám chtělo, zeptejte se na to, co vás zajímá, můžeme to spolu při natáčení probrat.

 Tak se mějte fajn a volné pokračování někdy příště.